Panenky a já

Vnitřní dítě aneb léčivá panenka

19. dubna 2016 v 7:49 | Tere
Panenky jsou důležitou součástí našich životů. Lákají nás nejen v dětství, kdy se "předpokládá", že si s nimi budeme hrát.

Mnohé mé zákaznice jsou dospělé ženy, které chtějí ušít panenku pro sebe.

Někdy to není rovnou, objednají si panenku pro neteř, vnučku, dceru.... a nakonec ta panenka zůstane v jejich rukou a pro tu neteř šiji ještě jednu.

Tyto zákaznice považuji za velmi vyspělé - dokáží naslouchat samy sobě a svým potřebám. A nestydí se za to.

Panenka je jako jediná hračka odrazem člověka. Děti se s ní učí sociálním rolím a vyrovnávají se s požadavky okolí. A dospělí v ní nacházejí své alter ego, své vnitřní dítě, které tak mohou hýčkat, mazlit a léčit.

Přiznejme si to (hlavně sami před sebou). Panenky nejsou jen pro děti.

Jaký používám materiál

16. listopadu 2014 v 19:28 | Tere
K výrobě panenek a panáčků používám přírodní materiály, protože se jich ráda dotýkám a práce s nimi je příjemná. Chci, aby se s nimi mohly potěšit i děti, na které se dnes všude valí plastové hračky pochybné kvality.

Panenky plním ovčím rounem. Tělo šiji z bavlněného úpletu, oči a ústa vyšívám bavlnkou. Hlavu vyvazuji lněnou nebo bavlněnou nití. Na tvářičky používám voskovky z včelího vosku.
Vlásky jsou z vlněné nebo mohérové příze.
Jedinou výjimku tvoří kvalitní pevné polyesterové nitě, kterými jednotlivé díly panenky sešívám.

Oblečení na panenky je rovněž bavlněné nebo vlněné. Používám popelín, flanel, úplet, filc...

Cesta k panenkám

14. listopadu 2014 v 21:01 | Tere
Když jsem byla malá, viděla jsem v časopise Burda obrázek panenky. Panenka měla krásně propracovaný obličej, ač byla pouze látková. Záhada nad záhady. Časopis cizojazyčný, tedy mimo moje schopnosti porozumět. A touha přijít věci na kloub tu už zůstala.


Až po dlouhé době jsem náhodou narazila na waldorfské panenky. Naprosto mne uchvátily, protože byly tou hledanou odpovědí. Nejprve jsem si koupila pár balíčků se střihy a materiálem v Ignisu. A pak jsem tomu propadla úplně. Začala jsem jednoduchými panenkami pro batolátka a jak děti rostly, rostly i panenky a moje zkušenosti. Začala jsem experimentovat se střihy a různými postupy.

K mému potěšení si dcerka ušité panenky nanosila s nadšením do postele a vystrkala ven všechny plastové panenky (protože ty prý tlačí a píchají).

Ještě dnes si chce adoptovat všechny nové panenky. Je to velmi odborný poradce. Díky ní také vím, že příliš detailní vypracování obličeje kupodivu nevede k většímu nadšení dítěte. Prostě, všeho s mírou.

V současnosti se stále inspiruji waldorfskými panenkami, ale za čistě waldorfské je nepovažuji a ani nechci. Baví mne zkoušet nové možnosti, které materiál poskytuje a vždy s napětím očekávám, jaká panenka se zrodí. Snažím se vložit do nich duši. A navíc, po tolika hodinách, kdy je mám v ruce, si k nim vytvářím pouto. Panenky vlastně nevyrábím, jen jim pomáhám na svět. Nejsou věcí, kterou by člověk mohl dělat jako na běžícím pásu. Naopak, každá je jiná, neopakovatelná. Jako děti.
 
 

Reklama